Jistý chlapec spáchal trestný čin, za který byl uvržen do vězení. Na konci přelíčení soudní tribunál vynesl rozsudek: „Soud tohoto muže prohlašuje vinným a žádá trest smrti.“ Soudce řekl: „Odsuzuji vás k trestu smrti oběšením, kéž se Bůh slituje nad vaší duší.“
Byl odveden do vězení a umístěn v cele. Měl tam zůstat až do dne své smrti. Jeho přátelé se odvolávali u soudu slovy: „Pane soudce, přimlouvali jsme se za vás, abyste byl v tomto městě zvolen. Prosíme, nedovolte, aby ten člověk takto zemřel.“ Ti lidé ho prosili, úpěnlivě prosili, aby rozsudek odvolal.
Po nějaké době přišla za guvernérem matka odsouzeného. Padla přede dveřmi na zem, plakala a prosila, aby ji pustili dál. Nakonec přišel nějaký člověk a řekl: „Pane guvernére, matka toho odsouzeného chlapce je venku a chce s vámi hovořit.“ Guvernér řekl: „Ať jde dál.“
Žena k němu pokorně přistoupila, padla na kolena, chytila se jeho nohou a řekla: „Pane, to je mé dítě. Nezabíjejte ho. Nezabíjejte ho!“ Řekla: „On to nechtěl udělat. Pane guvernére, dovolte, aby žil ve vězení do konce svého života, jen ho nezabíjejte!“ Guvernér odpověděl: „No dobrá, sejdu tam dolů a navštívím ho.“ Řekla: „Děkuji vám, pane.“ A tak ten guvernér sešel dolů do vězení, kde se nacházel ten chlapec. Mladík si ale umínil, že se bude chovat arogantně. Bylo mu řečeno: „Někdo přišel, a chtěl by se s tebou vidět.“ Guvernér vešel dovnitř a řekl: „Mladý muži, chtěl bych si s vámi promluvit.“ On se však choval arogantně; prostě si sedl, tvrdošíjně mlčel, a úplně ho přehlížel. Guvernér opakoval: „Mladý muži, chtěl bych vám něco říct. Chci si s vámi promluvit!“ Chlapec se choval, jako kdyby ho vůbec neslyšel.
„Mladíku, pokud mi dovolíte, můžu vám pomoci.“
„Vypadněte! Nechci vás poslouchat.“
„Copak, hochu…“
„Zmlkni!“ vyštěkl, „nemám na tebe náladu. Nechci od tebe slyšet ani slovo!“
„No ale, přišel jsem…“
„Vypadni odsud!“
A tak guvernér odešel. Když bachař zamykal celu, řekl odsouzenému: „Většího hlupáka, než jsi ty, jsem ještě neviděl.“ Mladík se zeptal: „Kdo to vůbec byl?“ Bachař řekl: „To byl guvernér.“ „To není možné! Snad ne guvernér! Jediný člověk, který mi mohl udělit milost a já jsem ho vyhodil!“
Když guvernér vyšel z vězení, řekl: „Zvolil si sám.“ Poslední mladíkova slova, když mu navlékli černou kapuci a dávali na krk oprátku, byla: „Představte si, guvernér stál v mé cele, a kdybych ho nevyhodil, mohl jsem dostat milost.“
Jak můžete dnes vědět, že Guvernér nestojí připraven u dveří vaší cely? Nevyhazujte Ho za dveře, pokud jste od Něj ještě neobdrželi odpuštění! Nejen Guvernér, ale Král! On je ten jediný, který vám může odpustit. On může stát u té malé cely, ve které už dlouhou dobu žijete. Nedovolíte Mu vejít? Pokud jste se Mu nevydali se vším všudy, pak se jednoho dne dozvíte, že jste Mu mohli otevřít tím jednoduchým a pokorným způsobem. Vy jste ale to vše pokládali za fanatizmus – za hlupáky, za lidi, kteří nevědí, o čem mluví. Tehdy poznáte, že Guvernér opravdu existuje a je dnes tady. Pokud jste ve své malé cele v nouzi, jste nemocní a nemůžete se z té nemoci dostat, Guvernér je tady. Guvernér světa. On je spravedlivý, On vás z toho vyvede! On přichází, On podepsal vaše osvobození; prostě vám to chce dnes dát. Nestavte se k Němu zády! Neodmítejte to!
Slovo omilostnění mi připomíná jeden příběh, který jsem kdysi četl; myslím, že se to stalo v době Občanské války v USA. Jeden člověk, voják, pěšák – provedl něco, co bylo trestuhodné. Soud jej uznal vinným a byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Myslím, že se jednalo o zanedbání povinnosti na stanovišti během bitvy. Za to měl být popraven. Jednomu jeho kamarádovi ho bylo velice líto, a tak se vydal za šlechetným prezidentem Lincolnem, protože Lincoln byl křesťan… Říká se, že když ho ten kamarád odsouzeného našel, Lincoln zrovna jel ve svém kočáru. Ten muž padl na kolena s prosbou: „Pane Lincolne, pane prezidente, milostivý pane,“ řekl, „prosím o milost pro jednoho člověka. Vím, že jste křesťan, a že máte soucit s vyčerpanými lidmi.“ Pokračoval: „Můj přítel byl na přiděleném stanovišti, ale když začala ta ohlušující střelba z pušek a děl, dostal strach a opustil své stanoviště. Pane Lincolne, on to nechtěl udělat. Je to dobrý člověk. A ode dneška za týden za to má být popraven. Není možné ho jinak zachránit, jedině že vy mu udělíte milost.“
Pan Lincoln se slzami v očích vytáhl ze své příruční tašky kus papíru a napsal: „Já, Abraham Lincoln, omilostňuji toho člověka z toho a toho, aby nebyl popraven.“ A vlastnoručně to podepsal.
Ten člověk se s Abrahamem Lincolnem rozloučil, vrátil se do vězení a řekl svému příteli: „Mám pro tebe omilostnění.“ Vytáhl kus papíru a ukázal mu ho. Ten člověk mu odpověděl: „Nedělej si ze mě legraci. Víš dobře, že mě čeká smrt a ty přijdeš s něčím takovým? Tomu nevěřím. Něčemu takovému přece nemůžu uvěřit. To není pravda. Takhle podepsat Abrahama Lincolna, to dokáže každý.“ Ten přítel však namítl: „Vždyť je to prezidentův podpis!“ Řekl: „Byl jsi amnestován!“ Tamten člověk se však obrátil zády a odešel. Zanedlouho byl popraven.
A hle, zde leží amnestie udělená samotným prezidentem Spojených států, Abrahamem Lincolnem, o osvobození toho člověka, a on byl přesto popraven. Bylo provedeno vyšetřování Federálním soudem a verdikt zněl: „Amnestie není amnestií, pokud není jako taková přijata!“
Bůh nám dává všechno, dává nám svou milost – On je omilostněním pro ty, kteří chtějí přijmout Boží slovo jako omilostnění. Nicméně jenom přečtení toho neznamená, že člověk je omilostněn. Jedná se o to, že musíš přijmout jako své omilostnění to, že Bůh dal svého Syna, aby zemřel na tvém místě – a teprve tehdy je to omilostnění. Omilostnění Boží je osvobození z viny.
Ne obrácením skrze nějaké psychologické učení, které ti možná dalo nějakým způsobem pocit, že jsi udělal dobře, když ses připojil k nějaké církvi nebo jsi přijal nějaké vyznání víry. Ale je to osvobození z tvých vin skrze moc Golgoty. Něco tě osvobodilo. Provinění jsou pryč. Bible říká v epištole k Římanům 8:1: „Proto už není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha.“ A člověk, když byl osvobozen z hříchů, muž nebo žena, v jejich srdcích už není touha, aby chodili za věcmi světa! On byl zdarma omilostněn a stává se novým stvořením v Kristu Ježíši. Myslí na to, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boží. Byl zadarmo osvobozen! Nemusí mít nějakého kněze nebo kazatele, aby mu to řekl. Je přesvědčen ve svém srdci o tom, že byl omilostněn, protože to přijal na základě toho, že mu to Bůh poslal skrze Ježíše Krista. Ó, jaký pocit, když je člověk osvobozen z hříchu!
Někdo mi vyprávěl, že když bylo podepsáno ustanovení o zrušení otrokářství, (prohlášení tykající se otroků na Jihu), pak bylo stanoveno datum osvobození otroků na určitý den při východu slunce. Všichni otroci opustili ty staré plantáže. A mnoho mladých mužů vyšlo na kopce, aby mohli spatřit východ slunce jako první. Starší muži byli trochu níž a ženy s dětmi zůstaly úplně dole. Čekali už dlouho před svítáním, protože řemeny, kterými je bičovali, a těžká utrpení zanechala na jejich životech známky neštěstí. Proto toužili po dni, v němž se dozví o svém propuštění na svobodu.
A prohlášení o zrušení otrokářství oznamovalo, že určitého dne při východu slunce budou svobodní. A oni toužebně očekávali tento okamžik, kdy mělo vyjít slunce, tak netrpělivě, že vystupovali na kopce.
Ach, kdyby jen hříšníci dnes mohli být tak netrpěliví, dokud nepoznají, že jsou omilostněni. Ty jsi omilostněn ve chvíli, kdy přijmeš Ježíše Krista za svého Spasitele. Tehdy jsi omilostněn. Vyprávělo se, že ti mladí muži vyčkávali a jen co na východě vysvitlo slunce, volali dolů na ty starší: „Jsme svobodní!“ A ti starší dolů na ženy s dětmi: „Jsme svobodní! Jsme svobodní! Vyšlo slunce!“
Člověk se zaprodal hříchu, ale Syn Boží onoho rána povstal z hrobu pro naše ospravedlnění. To by mělo podle mě způsobit volání v celém národě: „Jsme osvobozeni z hříchu a hanby, zdarma omilostněni skrze pouta Golgoty.“ Nic většího lidské rase nemohlo být darováno.