Opravdový hrdina z Titaniku

„Blíž k Tobě, Bože můj“, tato melodie byla jednou z posledních, které byly zahrány na slavné zaoceánské lodi zvané Titanik. Pro mnoho stovek lidí byla poslední, kterou na této zemi slyšeli. Poslední melodie a poslední plavba na lodi, která byla nazývána „nepotopitelnou“. Byla opravdu nepotopitelná? Obrovské rozměry lodi byly až zarážející. Na spoje jednotlivých částí lodě byly použity 3 miliony nýtů, bylo vsazeno 2 000 oken. Parní kotle měly výkon 46 000 koňských sil. Cena stavby lodi pro 2 440 pasažérů a 860 lidí posádky byla na tehdejší dobu nepředstavitelná, obnos činil 15 milionů liber. Bohatství interiéru bylo vidět všude – jak v architektuře, tak ve výzdobě. Bylo rozhodnuto nabídnout luxus, jaký v severním Atlantiku nikdo doposud neviděl. Samozřejmě jenom pro V. I. P. osoby, protože Titanik převážel nejbohatší lidi světa. Na palubě byl například plukovník John Jacob Astor se ženou – tehdejší nejbohatší člověk Ameriky, Isidor Straus – ředitel slavného obchodního domu Macy’s, William Stead – autor a hlavní redaktor časopisu „Review of reviews“. Ve chvíli spuštění na vodu v roce 1911 byl Titanik největší parní cestovní lodí na světě. Pístové parní stroje Titaniku, byly největšími stroji svého druhu, jaké kdy byly zkonstruovány. Žel, když byl na své první plavbě, 14. května 1912 ze Southamptonu do New Yorku, srazil se s ledovou krou a potopil se.

Kapitánem lodi byl Edward John Smith, zkušený mořský vlk, pro kterého plavba na Titaniku měla být poslední plavbou před odchodem do důchodu. Když byl tázán ohledně průběhu své kariéry, odpověděl:

„Pokud mi někdo položí otázku, jak bych mohl nejlépe shrnout v několika slovech zkušenosti celých těch téměř 40 let strávených na moři, odpovídám vesměs dvěma slovy: ‚nic pozoruhodného‘. Samozřejmě se to neobešlo bez zimních vichřic, bouřek a mlh, a podobně, ale po celou dobu mé kariéry se mi nestala žádná nehoda nebo něco podobného, co by stálo za to vzpomenout.“

Ve věku 62 let měl Smith odejít do zaslouženého důchodu. O bezpečnosti Titaniku se vyjádřil takto:

„Nedokážu si představit podmínky, které by mohly způsobit potopení této lodi, ani žádnou nebezpečnou příhodu, ke které by mohlo dojít. Dnešní lodní průmysl má problémy tohoto druhu už dávno za sebou.“

Jaká pýcha, jaké rouhání! Stejně jistí si byli i někteří námořníci, z nichž se jeden posunul ve své opovážlivé výpovědi až tak daleko, že řekl:

„Ani Bůh není schopen potopit Titanik.“

Čas měl ukázat, jak velice se mýlili. Jednotlivé úseky plavby Titaniku probíhaly bez problémů. Večer 14. května 1912 teplota vody poklesla a držela se kolem bodu mrazu. Nebe bylo klidné, měsíc však byl zakryt oblaky. Upozornění o krách a o místech s vyskytujícími se ledovci dostávali radiotelegrafisté po několik posledních dní. V tu neděli ve 13:45 loď „Amerika“ vyslala Titaniku depeši, ze které vyplývalo, že největší parník světa vplouvá přímo do ledovcového pole. Z neznámých důvodů však tato zpráva nikdy nedošla na lodní můstek. Ve 23:40 14. května roku 1912 si námořníci ve stožárovém koši, Fridrich Fleed a Reginald Lee, všimli přímo před lodí temné masy. Byl to ledovec. Ten se, i přes veliké úsilí posádky, aby nedošlo k srážce, opřel o pravý bok lodi, což způsobilo řadu prasklin a trhlin podél trupu lodi. Toto malé povrchové poškození nepřesahující 1,2 m2 se nakonec ukázalo být smrtelným pro loď, která byla nazvána „nepotopitelná“.

Zalito bylo prvních šest komor. Zpočátku nebyli cestující ochotni vyměnit tak zdánlivě neohroženou, poklidnou a rozsvícenou loď za záchranný člun. Na kapitánův rozkaz začal hrát orchestr, aby se nešířila panika. Tehdy zazněly melodie křesťanských písní, které měly dodávat odvahu umírajícím lidem, kteří neměli žádnou šanci na přežití. O skutečnosti, že pro polovinu lidí chybělo místo na záchranných člunech, vědělo jen několik málo lidí na palubě. Panika se začala projevovat teprve po jedné hodině v noci, kdy bylo pouhým okem možno vidět nepřirozené ponoření lodi. Kdokoliv by se přiblížil do blízkosti kapitánského můstku, uviděl by příď lodi úplně ponořenou do vody. Když se do vody zhroutil první komín, nebylo už pochyb o osudu lodi. Ve dvě v noci, 2 hodiny a 40 minut po srážce s ledovcem, přestal fungovat generátor elektřiny. Potápějící se loď zahalila tma. S tím také narůstaly zlověstné zvuky ozývající se zevnitř lodi. Téměř svisle trčící záď se odlomila od přední části. Příďová část lodi, která po dobu potápění nabírala vodu, šla okamžitě ke dnu. Záď lodi se ještě chvíli pohupovala jako zátka na hladině, až nakonec 15. dubna 1912 ve 2:25 zmizela pod hladinou. Z 2 224 pasažérů Titaniku zahynulo 1 563 osob. Třetí třídu tvořili nemajetní lidé, emigranti z Evropy nebo lidé hledající svou šanci za oceánem. Byla to nejpočetnější skupina, ze které provozovatel plavby čerpal největší zisky. Avšak právě oni měli nejmenší právo a bylo s nimi zacházeno jako se zvířaty. V době katastrofy jim byla uzavřena evakuační cesta; byli tak odsouzeni na smrt. Avšak vzpomínky těch, kteří přežili, poukazují na to, že na Titaniku byli přece jen opravdoví lidé. Nebyl jim lhostejný osud hynoucích pasažérů. Jedním z nich byl John Harper.

John Harper se narodil 29. května 1872 v křesťanské rodině. Poslední březnovou neděli roku 1886 prohlásil třináctiletý John Ježíše za Pána svého života. O čtyři roky později, ve věku sedmnácti let, o tom začal vyprávět ostatním. Zpočátku chodil ulicemi své vesnice a otevřeně prosil lidi, aby se smířili s Bohem. Když dorůstal, jedna věc se stávala zřejmá: byl pohlcen Božím slovem. Když byl různými duchovními tázán, v čem spočívá jeho doktrína, obvykle odpovídal: „V Božím slově!“ Po šesti letech usilovného kázání Evangelia o Ježíši Kristu na rozích ulic a v práci ve mlýně založil Harper 25 členné společenství. O třináct let později už čítalo přes 500 členů. V té době se Harper oženil a ovocem jeho manželství byla dcera Nana. Žel, zanedlouho se stal vdovcem.

John Harper míval charakteristické, přímo periodické zkušenosti: několikrát po dobu svého života se málem utopil. Když měl dva a půl roku, málem utonul, když spadl do studny. Matka přinucena k oživování jej však stihla zachránit. Když mu bylo 26 let, byl vtažen mořským odlivem a sotva vyvázl životem. Ve věku 32 let stanul tváří v tvář smrti na potápějící se lodi ve Středozemním moři. Je možné, že Bůh použil těchto zkušeností, aby připravil svého služebníka na to, k čemu mělo dojít později.

Když v noci 14. dubna roku 1912 RMS si Titanik brázdil cestu v ledových vodách oceánu, rovnou do letopisů historie, na své palubě měl mnoho bohatých a slavných lidí. Když vyplul, byl největším pohybujícím se objektem, vytvořeným lidmi. Ve 23:40 této památné noci rozpáral ledovec bok této lodi a naplnil dolní patra ledovou vodou. Šest vodotěsných přepážek bylo roztrženo a oceán se začal vlévat dovnitř.

Na této luxusní dopravní lodi se nacházel John Harper se svou milovanou šestiletou dcerou Nanou. Jak dokazují dokumenty, když už bylo zřejmé, že se loď potopí, John Harper posadil svou dceru do záchranného člunu. Je docela možné, že tento ovdovělý kazatel mohl bez problému opustit loď se svým dítětem, ale jen políbil svou malou krásnou dívenku a hledě jí do očí řekl: „Jednoho dne se opět shledáme.“ Světlice osvěcovaly slzy na jeho tváři, když se otočil a běžel k zoufalému davu na potápějícím se parníku. Když se zadní část této obrovské lodi začala zvedat, jak prokazují dokumenty, Harper vyrazil na palubu a křičel:

„Ženy, děti a nespasení, do záchranných člunů!“

O několik minut později se Titanik roztrhl na dvě části. Mnoho lidí si myslelo, že nějaká exploze roztrhla loď napůl. Tehdy lidé začali skákat z paluby do ledově studené vody. Harper byl mezi nimi. Té noci se 1 528 lidí ocitlo v ledovém oceánu. John Harper byl zahlédnut, jak plaval mezi lidmi a směroval je k Ježíši, dokud se prochlazení nestalo smrtelným. Pan Harper připlaval k jednomu chlapci, který se držel nějakého zbytku vraku a zeptal se ho:

„Pane, jste spasen?“

Mladý člověk odpověděl, že ne. Harper se ho pokoušel přivést ke Kristu, ale ten člověk odmítl. Tehdy si John Harper sundal svou záchrannou vestu, hodil mu ji a řekl:

„V tom případě si to vezměte. Potřebujete to víc než já,“ a odplaval k jiným lidem.

O několik minut později se Harper vrátil k tomu mládenci a přivedl jej ke Kristu. Z 1 528 lidí, kteří skočili té noci do vody, bylo zachráněno pouhých šest osob. Jednou z nich byl onen mladík, který se držel dřeva.

O čtyři roky později na setkání zachráněných z této katastrofy tento mládenec vstal a se slzami vzpomínal, jak ho John Harper přivedl ke Kristu. Než intenzivní zima způsobila, že Harper zmizel pod hladinou oceánu, stačil zvolat:

„Uvěř v Pána Ježíše a budeš spasen!“

„Neexistuje větší láska než ta, když člověk vydá svůj život za své přátele,“ řekl Ježíš. Tudíž můžeme směle říci, že opravdovým hrdinou Titaniku nebyl nějaký zamilovaný romantický pár, ale John Harper.

Nakonec bych vám chtěl vyprávět jeden příběh. Kdysi dávno žil jeden mocný král, který měl jediného syna, a toho zabil nějaký vrah. Zplnomocněnci krále prohledali celou zemi, aby nelezli jeho vraha. Nakonec ho našli a uvrhli do vězení. Byl svolán soud. Byla to hrozná věc: ten člověk zavraždil královského syna. Věděl dobře, co ho za to čeká. Byl vhozen do té nejtemnější cely a byla postavena stráž, aby hlídala dveře. Všichni věděli, jaký trest čeká toho mládence za vraždu královského syna. Teď seděl ve vězení. Všude byly rozestaveny stráže. Byl usvědčen, přiveden před soud, který jej uznal vinným a vydal rozsudek smrti. Měl zemřít rozsekáním na kousky. Mládenec začal prosit o milost a křičel:

„I když jsem vinen, přesto to, co jsem udělal, lituji. Udělal jsem to v návalu hněvu a šílenství. Nechtěl jsem to udělat!“

Jednoho dne přišel do vězení král, aby se s tím mládencem setkal. Chtěl se dozvědět, proč zabil jeho jediného syna. Král si řekl:

„Promluvím si s ním.“

Sešel dolů, nahlédl do cely, která vypadala jako klec pro zvířata. Uviděl jeho rozedrané tělo a slyšel jeho pláč. Jeho tváře byly bledé a oči zapadlé. V jeho zraku byl vypsán ortel, kolem úst měl pěnu. Měl žíznil a neměl se čeho napít. Ležel na tváři a plakal. Král mu řekl:

„Zvedni se z té pryčny.“

Mládenec vstal a podíval se na krále, a ten se ho zeptal:

„Proč jsi zabil mého syna? Co ti udělal? Co ti udělal, že si zasloužil smrt? Proč jsi ho probodl oštěpem?“

Mládenec odpověděl: „Neudělal mi nic, proč bych ho měl zabít. On mi opravdu nic neudělal. Byla to jenom moje zlost a moje závist, a proto jsem ho zabil. Já vím, že musím umřít, vím o tom. Jsem hotov zemřít. Pláču jen proto, že lituji, že jsem zabil nevinného královského syna.“

Král se obrátil a odešel. Šel přímo k soudu a řekl:

„Nařizuji zničit všechny listiny, které ho obviňují!“

Rozumíte? On je hodil do moře zapomenutí:

„Zničit všechny spisy obvinění. Vyvést a umýt! A já mu pošlu oblečení.“

Za nějakou chvíli přijel veliký kočár, byl rozvinut dlouhý koberec až k samotné cele. Když mládenec vyšel, uviděl krále, jak stojí u kočáru a říká:

„Pojď ke mně, synu, a pojeď se mnou do paláce.“

Potom mu na ramena vložili královské roucho a král prohlásil:

„Od této chvíle jsi mým synem.“

Král se nad ním smiloval. Byla to jeho milost.

Já jsem také byl v takovém rozpoložení jako ten mládenec. Ty jsi také ležel v té cele. Našimi hříchy jsme zabili Syna Božího. Byli jsme v cizí zemi. Byli jsme špinaví a zabláceni, leželi jsme v cele tohoto světa. Bůh nás omyl krví svého Syna, očistil nás a vložil na nás roucho Ducha svatého. Jednoho dne přijede ten veliký Boží kočár a pojedeme v něm domů. Všechny dokumenty, které nás obviňovaly, byly zničeny! Proto už nemůžeme být souzeni. Bůh je hodil do moře zapomenutí. Bůh se již nedomáhá toho, aby nás soudil. Není divu, že teď můžeme zpívat:

Tvá vzácná milost, šťastný to den,
spasila lidský vrak.
Já ztracený jsem byl, nalezen,
slepému vrácen zrak.
Úzkost musela mne vést,
aby strach můj zlomen byl.
Mou nejšťastnější chvílí je
den, kdy jsem uvěřil!

Drahý čtenáři, pokud jsi ještě nevyužil nabídku té udivující milosti, učiň to teď. Na tom místě, kde se právě nacházíš, klekni a popros Spasitele o odpuštění hříchů. Nebeský Otec ještě dnes volá. Nečekej na zítřek. Přijď teď, On na tebe čeká.