Bolest, neštěstí, pláč, agónie, rozvrácené rodiny, rozvody, psychiatrické ústavy, nemocnice, zatýkání, soudy a vězení. Člověk dostane svou mzdu.
Chvála velikému jménu Pána Boha. Cítíte se všichni šťastně? Dnes Vám možná bude trochu těžko uvěřit, že téma mého kázání se nachází v Božím Slově. Moje téma zní: „Služ ďáblu, dobře ti zaplatí.“
Věříte tomu? Použiju Boží Slovo – Bibli, abych vám na základě biblických důkazů dokázal, že za každou službu prokázanou ďáblu obdrží člověk peněžní poukázkou mzdu, a dokonce i prémii. A pokud si myslíte, že to není pravda, napište mi a řekněte si o knihu s názvem „Služ ďáblu, dobře ti zaplatí.“ V ní je předložen biblický důkaz, že člověk dostává za takovou službu mzdu a k tomu ještě pořádnou prémii. Mzdou je utrpení, bolest, neštěstí, agónie a pláč. Prémií jsou nemoci, zdravotní problémy a slabosti.
Proč tomu tak je? Za každou službu prokázanou ďáblu obdržíš mzdu s příplatkem. Možná někdo řekne: „Sloužím ďáblu, žiju v hříchu a žádnou mzdu jsem nedostal.“ Poslouchej: Tento šek se může opozdit, ale určitě ho dostaneš. Ale pokud neuděláš nic pro to, abys ho zadržel, pak jednoho dne dostaneš za svou službu věčnou mzdu. Objednejte si tuto knihu „Služ ďáblu, dobře ti zaplatí.“ Ať je u vás doma, ať si ji přečtou všichni vaši přátelé a sousedé. A nyní poslouchejte pozorně verš z Bible, který jsem na dnes vybral: „Mzdou za hřích je smrt.“
Jednou jsem jel po dálnici a cestou došlo k dopravní nehodě. Byl jsem první osobou, která byla na místě nehody. Napříč mostem leželo rozbité auto – bylo totálně zdemolováno. Myslel jsem, že došlo ke kolizi dvou aut, ale šlo jen o jedno. A přesto bylo úplně rozbité. Řidič byl mrtev – probodnut řídící tyčí volantu. Na místě spolujezdce seděla mladá dívka. Měla úplně zmasakrovanou tvář. Dveře z její strany byly zamáčknuté, bylo vidět, že hlavou rozbila čelní sklo, ale potom s ní trhlo dozadu. Střepy skla jí úplně pořezaly obličej. Měla proříznuté hrdlo a silně krvácela. Víte, jak se to stalo? Auto rozjeté z kopce v plné rychlosti narazilo na mostě do betonového sloupu. Náraz byl tak silný, že bylo totálně zničeno. Doslova přeletělo 30 metrů vzduchem a dopadlo napříč mostu. Všude kolem se válely rozházené láhve od alkoholu a piva. Auto bylo doslova prosáklé alkoholem. Ta politováníhodná dívka krvácela a všechno bylo přesycené nepředstavitelným zápachem alkoholu – takovým, jaký by snad nesnesl ani alkoholik. Dělali jsme všechno proto, abychom dívku vytáhli z auta, ale ukázalo se, že motor se utrhl ze svého uchycení a přemístil se úplně dozadu, přičemž rozdrtil dívčiny nohy na místě spolujezdce. Chtěli jsme ji vytáhnout, ale bezvýsledně.
Z protisměru přijížděli nějací studenti, zastavili a vysedli z auta. Když uviděli tuto tragickou nehodu – mrtvého muže probodnutého řídící tyčí, krev vytékající z dívčiných ran – čtěte pozorně! – když ucítili ten nesnesitelný zápach alkoholu, uviděli ty všude se válející láhve alkoholu a piva, jeden z těch mládenců omdlel a ležel u kraje vozovky. Druhý si sedl na stupátko svého starého auta. Pozoroval jsem ho. Mohlo mu být asi tak osmnáct. Chytil se za hlavu a uslyšel jsem, jak se začal modlit: „Můj Bože, už nikdy v životě nevypiju ani kapku alkoholu.“
Otočil jsem se dozadu na pastora, který se mnou cestoval se slovy: „Kdyby měl každý mladý člověk z tvé církve příležitost uvidět něco tak strašného – lidské mrtvoly, mladou ženu, která byla kdysi krásnou ženou, a teď je její život navždy zruinován, nemusel bys kázat ani jedno kázání o tom, že člověk obdrží mzdu za každou službu prokázanou ďáblu.“
Tento děsivý pohled byl pro toho mladého studenta velkým ponaučením do života, protože od této chvíle si byl jist, že člověku bude za vše své počínání zaplaceno. Mezitím, co se ten chlapec modlil, Bůh promluvil ke mně a poslouchejte, co jsem uslyšel – poznal jsem, že to bylo místo Božího Slova z epištoly apoštola Pavla Římanům, 23. verš 6. kapitoly, kde je napsáno: „Mzdou za hřích je smrt.“ Mzdou za hřích je smrt. A tam na tom místě mi Bůh dal toto poselství: „Služ ďáblu, dobře ti zaplatí.“ Možná se ti občas zdá, že nedostáváš mzdu, ale buď si jist, že ji jednou dostaneš. Bolest, neštěstí, pláč, agónie, rozvrácené rodiny, rozvody, psychiatrické ústavy, nemocnice, zatýkání, soudy a vězení. Člověku se dostane jeho mzda. Proč je tomu tak? Protože pokud budeš sloužit ďáblu, musíš za to dostat mzdu. A zapamatujte si, že pokud žijete pro ďábla, může vám zaplatit za tuto službu, až na to bude mít, ale v rámci prémií, můj příteli; obdržíš nemoc, zdravotní problém a slabost, protože je o tom napsáno v Bibli ve 28. kapitole páté knihy Mojžíšovy. Jsou tam stanoveny všechny nemoci, zdravotní problémy a slabosti. A v Bibli je jasně napsáno – seznamte se s tou kapitolou 5. knihy Mojžíšovy, že to všechno na nás přichází, protože neposloucháme hlas našeho Pána Boha.
Nakonec bych vám chtěl říci ještě jednu věc. Za každou službu dostaneš od ďábla zaplaceno. Zaplatí ti za každou hodinu práce. Nezapomeň také, že k tomu dostaneš prémii. A tou je rakovina, artritida, šedý zákal, slepota, pomatenost, a tak dále. Všichni dostanou zaplaceno. Ale pamatuj si, že dnes můžeš tuto mzdu zadržet! Udělej to raději hned teď, dokud je na to ještě čas. Lze to provést pouze jedním způsobem. Jak? Poklekni na kolena – stejně jako tisíce lidí, kteří to zde dělají na každém shromáždění, a řekni: „Bože, smiluj se nade mnou hříšníkem. Dostal jsem už příliš mnoho šeků od ďábla, ale toužím po pokoji, Pane Bože, toužím po vítězství nad hříchem. Toužím teď mít silné a zdravé tělo. Ó, Bože, zadrž tuto mzdu. Nechci už více žádnou prémii. Odpusť mi mé hříchy a spas mou duši.“ Právě v té chvíli můžeš zadržet tuto mzdu. Víš ale, co se s tebou stane, pokud mne neposlechneš a ocitneš se ve věčnosti? Obdržíš věčnou mzdu. Skloňte nyní hlavy. Teď poprosím Boha, aby spasil každého hříšníka, který slyšel toto kázání. „Můj Pane, Bože, spas každého hříšníka, který poslouchal toto kázání. Ať nejde do pekla nikdo z těch, co je slyšeli. Prosíme o to pro slávu Boží, amen.“
Vzpomínám si, jak jsem jednou večer letěl z Chattanooga a letadlo muselo nouzově přistát v Memphisu, ve státě Tennessee. Byl jsem ubytován ve velkém, noblesním hotelu. Pak mi zavolali, že následujícího dne v sedm ráno letadlo poletí dál. Ráno jsem vyšel z hotelu, protože jsem chtěl poslat svým známým pár dopisů. Když jsem tak šel, Duch svatý mi řekl, abych šel dál. Jednoduše jsem šel dál, až jsem se ocitl v černošské čtvrti. Když jsem tam tak stál, pomyslel jsem si: „No ne, podívej kolik je hodin!“ To letadlo mělo za chvíli odletět, ale Duch svatý mi stále opakoval: „Jen jdi dál.“ Tak jsem tedy šel dál.
Najednou jsem se ocitl před jednou z těch černošských chatrčí, kde žili chudí černoši, a zahlédl jsem o plot se opírající typickou starou černošku. Hlavu měla obvázanou nějakou chlapeckou košilí. Šel jsem a zpíval jsem si „Aleluja, jsem rád, že jsem takový, jako dávní křesťané.“ Ale stále jsem měl v srdci otázku: „Bože, co ode mne chceš?“ Zpíval jsem si: „Jsem rád, že jsem jeden z nich – z těch křesťanů naplněných Božím Duchem.“ Věříte tomu, že Duch může řídit kroky člověka? Ano! Bylo to před čtrnácti lety. Ta stará paní tmavé pleti se dívala přes plot. Dělilo nás jen pár metrů, když jsem si všiml, že mne pozoruje. Přestal jsem zpívat a popošel jsem k ní. Po jejích velkých tvářích se kutálely veliké kapky slz. Podívala se na mne a pozdravila:
„Dobrý den, pane pastore.“
„Dobrý den, paní,“ odpověděl jsem. Zeširoka se usmála.
Řekl jsem: „Odkud víte, že jsem pastor?“ (Tam na jihu se říká pastor každému kazateli.)
„Věděla jsem, že sem přijdeš,“ odpověděla.
„Odkud jste to věděla? Vy mne znáte?“
„Ne, neznám tě. Ale věděla jsem, že sem přijdeš. Slyšel jsi příběh o Sunamitské ženě?“
(Jedná se o ženu, která prokázala pohostinství Božímu proroku Elizeovi. Neměla syna, její muž byl v pokročilém věku, ale Elizeus jí řekl, že bude mít syna. Prorokova slova se uskutečnila. Když o několik let později její syn nešťastně zemřel, Elizeus se modlil k Bohu, který vzkřísil chlapce k životu.)
A tak se tedy zeptala: „Slyšel jsi příběh Sunamitské ženy z Bible?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Znám ten příběh.“
„Já jsem takovou ženou. Pán Bůh mi daroval dítě a slíbila jsem, že ho vychovám pro Boha. Jsem chudá, vydělávám si peníze praním prádla u bělochů. Bůh mi řekl, že mi dá dítě, a tak jsem mu slíbila, že ho vychovám. Vychovala jsem ho nejlépe, jak jsem mohla, ale pastore, můj chlapec se začal stýkat s nevhodnou společností. Nakazil se nemocí, o které jsme se dozvěděli teprve tehdy, když už byla ve velmi pokročilém stádiu. Teď umírá tady v posteli. Už je dva dny v bezvědomí. Lékař přišel a řekl, že mu ta nemoc pohltila srdce, dostala se do krevního oběhu a zničila ho natolik, že mu již žádné léky nezabírají. Řekl, že umírá a já se na to nemohu dívat, jak umírá jako hříšník.“ Dále řekla: „Modlila jsem se nepřetržitě, modlila jsem se celou noc. On je v bezvědomí a už dva dny o sobě nic neví. Modlila jsem se: ‚Bože, Ty jsi mi dal to dítě tak jako sunamitské ženě, ale kde je tvůj prorok Elizeus? Kde bych mohla nalézt pomoc?‘ Usnula jsem v modlitbě na kolenou. Pán Bůh mi ve snu řekl: ‚Vyjdi na dvůr a postav se u branky. Ulicí bude procházet člověk ve tmavém saku a ve světle hnědém klobouku. On se s tebou dá do řeči.‘ Vyšla jsem ještě před úsvitem a od té doby tady stojím.“ (Její záda byla prosáklá rosou.) „Potom jsem uviděla tebe ve světle hnědém klobouku, měl jsi ale nést malou příruční tašku.“
„Nechal jsem ji v hotelu,“ odpověděl jsem. „Takže říkáš, že tvůj chlapec je nemocný?“
„Umírá,“ řekla.
„Znáte mne?“
„Ne, vůbec tě neznám, pastore. Nikdy jsem o tobě neslyšela.“
„Modlím se za nemocné,“ řekl jsem. To ji ale nezajímalo. Nechtěla, aby její chlapec zemřel jako hříšník.
Vešel jsem do toho starého domu, přikrytého lepenkou. Nad dveřmi visel obrázek s nápisem „Bože, požehnej našemu domu.“ Na podlaze nebylo nic. V místnosti stály jenom dvě postele. Ležel tam veliký pohledný muž, vážil víc než 80 kilogramů a měřil asi metr osmdesát. V rukou svíral deku a něco mumlal. Řekla: „To je můj milovaný synáček.“ Pomyslel jsem si: „…můj milovaný synáček… i když tady leží a umírá na pohlavní nemoc.“ Políbila ho na čelo a řekla: „Můj milovaný synáček.“ To pohnulo mým srdcem. Pomyslel jsem si: „Ano, je jedno, jak hluboko jsi v hříchu, zůstaneš stále jejím milovaným dítětem.“ Vidíte, je jedno, v jak špatném stavu byl, stále zůstával pokladem své matky. Potom jsem si pomyslel: „Bůh řekl, že matka může zapomenout na dítě, které kojí, ale já, Bůh, nemohu nikdy zapomenout na tebe, protože tvé jméno je vyryté na mé dlani.“ Rozumíte? To není možné, aby Bůh zapomněl na své milované dítě. Díval jsem se na tu chudou, svatou ženu. Bylo vidět, že doma neměla nic, ale přesto měla ve svém domě to, co by měl mít každý dům, na kterémkoliv místě světa – byl to Bůh. Chtěl bych raději to, než velký, pěkný dům s obrazy modelek a s celou tou vulgární špínou. Ležela tam stará Bible s pokrčenými stránkami.
Podíval jsem se na ni. Řekla svému synovi: „Miláčku, pastor přišel, aby se za tebe pomodlil.“ On jen zamumlal: „Ó, je tma.“ „Co to říká?“ zeptal jsem se. „On neví, kde je. Lékař řekl, že neví, co se s ním děje. Myslí si, že je někde na otevřeném moři a vesluje na lodi a myslí si, že se ztratil. A právě toto nemohu, pastore, snést – skutečnost, že moje milované dítě umírá a je zatraceno. Vím, že jsi mi přišel pomoci, protože mi to řekl Pán.“ Řekl jsem: „Pomodlím se za něj, možná ho Bůh uzdraví.“ To ji nezajímalo. Chtěla pouze jedno, aby nabyl vědomí a vyznal, že je spasen. Pro ni bylo důležité jenom jeho spasení. Tak jak tak by musel jednou odejít z tohoto světa. Ach, kdybychom jen mohli zaujmout takový postoj. Ona věděla, že tehdy bude moci trávit se svým synem věčnost v tom domě na druhé straně. „Kdybych jen od něj mohla uslyšet, že je spasen,“ povzdechla si.
„Poklekněme,“ vybídl jsem ji. Poklekla, položil jsem ruce na jeho nohy, které byly chladné a lepkavé. Nemohl jsem ho přikrýt tou tenkou dekou, protože ji křečovitě svíral a přitahoval k sobě v domnění, že je to jeho loď. Zdálo se mu, že vesluje. Pořád opakoval: „Je tma, je strašná tma.“ Zkoušela mu něco říct, ale on pořád opakoval: „Je tma, je zima.“ A přitahoval tu deku. „Paní, prosím vás, mohla byste se začít modlit?“ řekl jsem. „Jistě,“ odpověděla. V té místnosti jsem byl jenom já, ten chlapec a Duch svatý. Ta stará, svatá žena se modlila. Ach, když rozmlouvala v modlitbě s Bohem, bylo vidět, že to nebylo poprvé. Ano, věděla, s kým mluví. Řekla: „Pane Bože, nevím, co uděláš, ale všechno se děje tak, jak jsi řekl.“ Víte co? Mám takovou radost, že On je stále tím stejným Ježíšem, jakým byl pro svaté v minulosti. On je dnes stále tím stejným Ježíšem. Neptal jsem se jí, jakého je vyznání, to mne nezajímá. Byl jsem jen poslušný příkazu Ducha svatého a ona také. Chtěli jsme vidět, co udělá Bůh. Když se skončila modlit, vstala, políbila synka na hlavu a řekla: „Požehnej tě Bůh, mé dítě.“ Potom se zeptala: „Pomodlíš se teď ty, pastore?“ „Ano,“ odpověděl jsem. A bylo už čtvrt na devět nebo půl deváté. Byl jsem tři kilometry od letiště, letadlo mělo odletět v sedm a já jsem vůbec nevěděl, kdy budu moct odtamtud odejít. Položil jsem tedy ruce na jeho nohy a řekl: „Nebeský Otče, nechápu tuto situaci. Před hodinou a půl jsem měl odletět, ale Ty jsi stále říkal, abych šel dál, až jsem došel sem. Ta paní řekla, že mne viděla, jak procházím kolem. Pane Bože, pokud jsi to byl Ty, pak jediné, co mohu udělat, je vložit ruce na toho chlapce.“ A když jsem to udělal, on se ozval: „Ach, maminko, už se rozjasňuje.“ Po pěti minutách už seděl na posteli a objímal svou matku.
Nepozorovaně jsem odtamtud odešel, nasedl do taxíku a pospíchal jsem do hotelu pro kufřík. Byl jsem smířen s tím, že je přede mnou jeden nebo dva dny čekání na další letadlo. Tehdy, v těch poválečných dobách, bylo těžké dostat se na letadlo. Nasedl jsem do taxíku a odjel na letiště. Právě když jsem vysedal, hlásili: „Za chvíli odlétá letadlo do Louisville v Kentucky. Let číslo 196.“ Bůh kvůli mně to letadlo zadržel! Věřím tomu celým svým srdcem!
O dva roky později jsem cestoval vlakem do Arizony na shromáždění u bratra Sharrita. Cestou vlak zastavil v Memphisu. Ve vlaku stály sendviče kolem 60 centů za kus a kdekoliv jinde je šlo koupit za 10 nebo 15 centů. Čekal jsem tedy na zastávku, abych si koupil nějaké ty sendviče. Chtěl jsem si koupit několik pořádných hamburgerů a udělat si opravdovou cestovní hostinu. Vyskočil jsem z vlaku a ve spěchu jsem hledal na nástupišti nějaký stánek s občerstvením. Vlak stál v té stanici asi půl hodiny. Když jsem kupoval hamburgery, uslyšel jsem:
„Haló, haló, pastore!“
Rozhlédl jsem se kolem dokola a uviděl jsem člověka v červené čepici. Usmál se a řekl: „Znáš mne?“
„Zdá se, že ne, chlapče.“
„Tak pojď blíž, pastore, a dobře si mne prohlédni.“
„Nepřipadá mi, že bych tě znal.“
„Ale já tě znám, pastore.“ A řekl mi, jak se jmenuje.
„Dobře,“ řekl jsem. „Byl jsi už na nějakém mém shromáždění?“
„Ne, ale pamatuješ si to ráno, kdy jsi přišel do domu mé matky?“
„Snad to nejsi ty?!“
„Ano, jsem to já!“ řekl. „Pastore, byl jsem uzdraven, jsem silný a zdravý a co víc, stal jsem se křesťanem!“